Měsíční beránci

Jdou světem a jdou tak sami,
měsíční beránci s ovečkami.
Měkounce s mléčnou oborou
vybrázdí srdce mléčných hroud,

vyšlapou srdce mléčných slzí,
opustí je hned na to brzy,
teď prsty češou noční stín,
toulavý závoj nevěstin,

a že čas hojí, když to bolí,
oblačný úsměv si dovolí,
tenounce hrají na šalmaje,
když křídla prší z hvězd do kraje.

Zdobení měsíčním sametem
střídá se s mlhavým nápletem,
beránci kráčí vlhkou tmou
za nepoznanou vidinou,

všechno se neustále mění,
i jejich zvláštní seskupení,
krášleni opilou ažurou
čarují rumělkou pouhou hrou,

a celé je to jako sen,
který je světlem obnažen,
nocí se vznáší večernice,
ta černobrvá kouzelnice

prchavých zádumčivých nálad.
Přinutí z nebe květy padat,
z beránků zbývá chiméra
proměnlivého večera.